Jak jsme začali chodit do Housátek

Procházím se jarním parkem, usmívám se, sluníčko už hezky hřeje. Kolem běhá náš pes společně s naším téměř dvouletým synem. Pes občas štěkne, ať mu hodím klacek, syn ho napodobuje a pokouší se také aportovat. S klackem v puse, samozřejmě. Zamyšleně je oba pozoruji. Malý už by asi vážně měl začít chodit někam mezi děti…

Jenže kam? Není na to ještě brzy?

Adaptace na dětskou skupinu:

Další dny věnuji průzkumu nejrůznějších dětských skupin, mám z toho smíšené pocity. Kolektiv by byl fajn, ale že by tam měl zůstávat sám? Jako ve školce? Je na tak velký krok už připravený? Nechávám si nějaký čas na rozmyšlenou…

Rozhodnutí padlo. Po důkladném průzkumu a nezávazné jarní návštěvě vybírám dětskou skupinu Housata, kam bude syn chodit. Zatím jen na nějaké to dopoledne v týdnu, nechci to ze začátku přehnat. Nemám nijak velká očekávání, netlačí mě práce, můžu tomu tedy dát času kolik chci. Navíc tato konkrétní dětská skupina nabízí dítěti adaptaci za přítomnosti rodiče, tedy že tam ze začátku můžeme být spolu, než se rozkouká. Žádné předávání plačícího dítěte mezi dveřmi a odchod se svíravým pocitem někde kolem žaludku, jak o tom občas slýchám.

Napjatě očekávám začátek docházky.

První den nadešel. Ve dveřích nás vítá první usměvavá teta, bere nás dovnitř a všechno nám ukazuje. Syn bude mít třídu hned vedle okýnka do kuchyně, to se mu líbí, doma spolu v kuchyni děláme spoustu věcí. Bude u zdroje. Ukazujeme si hračky, vysvětluji mu, že sem teď budeme za dětmi občas chodit. Nejvíc je nadšený z mini záchůdků a umyvadel, na které krásně dosáhne i bez stoličky. Dětské radosti bývají často nepředvídatelné.

Mám s sebou notebook a seznam práce, ale nemám velké iluze, že bych toho ze začátku nějak moc stihla. Syn potřebuje ke všemu moji asistenci, včetně jídla, básniček i obyčejného hraní. Tety jsou cizí, děti mu berou hračky, které zrovna chce. Na procházce zase chce jít za ruku se mnou, ostatní ze skupiny zatím nemají jeho důvěru. Ale vše si ukazujeme a vysvětlujeme a pomalu pronikáme do skupinového rytmu. Důležité je, že to můžeme dělat spolu a že na to nemusí být sám.

Uběhl už nějaký ten týden, sedím u malého stolečku s notebookem a kafem a dopisuji texty do práce. V místnosti je poměrně ticho, jen z vedlejší třídy sem tlumeně doléhá dětský smích. Kde mám dítě netuším, když jsme se ráno po příchodu vysvlékli ze zimních vrstev, ve spěchu jen mávl rukou na pozdrav a už mazal za ostatními. Působí už samostatně, ale ještě si za mnou občas přijde v těžkých chvílích pro pomazlení, když potřebuje třeba přebalit nebo pofoukat bolístku. Ví, že tu pro něj jsem, takže může být statečný.

A já zase vím, že již brzy tu bude moci zůstat úplně sám. Protože dostal tolik času na změnu kolik potřeboval a protože jsme si tím mohli projít spolu a nemusel na to být sám.